Posvátný kalendář
13.06.2010 22:17
SAMHAIN – KRÁLOVSKÝ NOVÝ ROK
„O této noci vyjíždí z hlubin posvátných vrchů vojska dávných bojovníků, kteří zahynuli při obraně země. Jenom během této noci můžete spatřit přízračný průvod těch nejstatečnějších hrdinů keltského světa, jak objíždí vrchol hory a poté, za naprostého ticha, vpluje opět dovnitř. Tito bojovníci, věčně spící v některých kopcích a horách, jsou připraveni - až bude zemi nejhůř - opět vzít své meče do rukou a bránit zemi proti vetřelcům. Tato legenda se nevztahuje jen k jedné z našich nejposvátnějších českých hor, Blaníku, ale i k asi dvaceti dalším kopcům v Čechách.“ Vladimír Šiška
Keltský nový rok začíná Samhainem, který je začátkem i koncem roku – tarotovou kartou blázna cyklu, okamžikem, kdy jeden končí a další, ze tmy, začíná: ze tmy umožňující introspekci se rodí nové světlo, nový svět, jehož první předzvěst a projev – narození hvězdy – prožíváme o zimním slunovratu – Albanu Arthuan.
Samain[1] – považovaným za definitivní konec léta, který podobně jako Beltine dělil rok na světlou a tmavou polovinu (a spolu s ním byl považovaný za období, kdy se naše dva světy – viditelný i neviditelný – stýkají nejblíže a lze nejsnadněji překonat hranici mezi nimi). Tento kruh, podobě jako šamanský kruh prostoru, tak i času, byl rozdělen na osm menších částí – cyklů, oddělených okamžiky, které byly považovány za posvátné a vždy se náležitě slavily. Součástí oslav byly vždy oheň a voda. Oboje živé a posvátné (a samostatné téma).
Po prvním svátkem keltského roku zároveň tak byl Samain. Po něm zimní slunovrat – Alban Arthuan (Artušovo Světlo, Meán Geimhridh, Yule, Midwinter), Imbolc – Hromnice (Návrat Světla, Svátek kojících ovcí, v křesťanství Den zasvěcený Bohu), Alban Eilir (Světlo Země, Meán Earraigh, jarní rovnodennost), Beltine (Belův oheň, Walpuržina nebo „Noc bojujícího draka“, první noc, kdy se v roce stýkají oba světy, viditelný i neviditelný, 1.květen), Alban Hefin (Světlo Břehů, Letní slunovrat, Meán Samhraidh,. Litha, Midsummer), Lugnasad (1. srpen, Lugova svatba, Lampas. oslavy, hry, dožínky), Alban Elfed (Světlo vody, Meán Fomhair, Mabon[2], podzimní rovnodennost, Vinobraní), a – Samhain (Samon Halloween, Hallow Eve, „Konec léta“[3] v křesťanské tradici Svátek všech svatých, 1. listopad, keltský Nový rok, noc duchů, kdy se stýkají svět živých a mrtvých, naše „dušičky“),
Keltský rok můžeme vidět jako kruh – anebo jako spirálu, pokud se sami nepohybujeme v kruhu, ale měníme se a rosteme.
Tak jako se vnitřní bohatost a směřování každé kultury odráží ve všech jejích projevech a vyjádření včetně jazyka a písma, možná ještě mocnější obraz nacházíme ve vnímání času jednotlivých kultur, kmenů a národů. Pro Kelty byl právě tento čas koncem jednoho a začátkem nového roku, protože v jejich chápání byl právě každý konec počátkem nového: smrt byla součástí cyklu života – a proto právě ona umožňovala další život, nové zrození. Smrt jako podmínka nového života. Život vznikal ze smrti, světlo vzcházelo ze tmy, den z noci.
Podle keltského vnímání času vznikal život ze smrti, světlo vzcházelo ze tmy, den z noci. Čas tak počítali na noci, nikoli na dny a noc předcházející samotnému dni tak byla nejdůležitější okamžikem a počátkem oslav.
.Z těchto osmi svátků jsou čtyři (slunovraty a rovnodennosti – albany/meány) svátky Slunce, vyjadřujícího změny cyklu ve vztahu k působení světla a tmy. Označují se za skutečné kosmické slavnosti, protože jejich čas je závislý na cestě Země a Slunce. Čtyři zbývající svátky – Samhain, Imbolc, Beltaine i Samhain jsou svátky Země, vztahující se k jejím cyklům plodnosti – ale i našim možnostem nacházet cestu k neviditelnému a do světů, k nimž jinak otevřený přístup nemáme.
Všechny tyto zahrnují ženské i mužské aspekty (a spojují v sobě všechny prvky), jakkoli naposled jmenované svátky jsou více spojené se Zemí a její plodností a tedy s ženskými kvalitami, a oslavy Slunce s mužskými.
Podle Keltského stromového kalendáře(Michael Vescolli), podle něhož pět samohlásek AEIOU odpovídá jména dnům rovnodenností a slunovratů, odpovídá noc podzimní rovnodennosti písmenu E (Eadha) a je Nocí bílých topolů[4]. Těchto dnů však bylo celkem pět (toto číslo, jehož významem se můžeme zabývat podrobněji jindy, složené z měsíčního čísla dvě a slunečního čísla tři, mělo pro Kelty zvláštní význam: celistvost: pro Kelty z pevniny celistvost času, pro ostrovní především celistvost prostoru. Dostáváme se tím opět k podobně vyjádřenému kolu času i šamanskému kruhu prostoru, i vyjádření ničím neohraničené existence). Jde o číslo ležící ve středu a označující tak tuto cestu a tento směr: cestu skrz. Cestu středem, kolem nějž se kruh otáčí.
Tis, spojený se Samsonem a svojí podstatou jeho symbol a protějšek ve světě stromů, je stromem smrti, stařeny Banby (Caileach, Morrigan), označovaný jako Věhlas Bohyně, kouzlo vědomosti, strom magického kruhu. Symbolizuje otáčející se kolo, nevyhnutelnost cyklů na zemi i v životě, okamžik velké změny a přechodu. Moudrost a klid. Zároveň je však symbolem regenerace: známý svou silou obrození, kdy nejenom podle pověstí je schopen ze starých kořenů po odumření kmene, probudit život a nechat vyrůst nové rostliny: symbol života, vyrůstajícího ze smrti.[5]
Samain připadá na 1. listopad. Keltské svátky se vždy slavily (světily) několik dní. Samain začínáme slavit v předvečer předcházejícího dne, 31. října. Je svátkem ne možná nejbezstarostněji radostným, ale přesto Kelty jako nejdůležitější svátek oslavovaný a ctěný Nový rok.
V době Samhainu poznáváme mystérium smrti. Jsou otevřené brány mezi oběma světy, které se stýkají. Je to den, kdy se můžeme tradičně znovu spojit s kmenové a rodinnými předky.
Odpovídá Měsíci v Novu, chaosu před zrozením nového světla. Počíná jím období klidu, odpovídající smrti v cyklu člověka před početím nového života, zimě ročního cyklu anebo nejhlubší tmě před narozením prvního náznaku světla v cyklu dne.
Měsíc, v němž se oslavuje Samhain, se nazývá samonios – období padání semen, času, kdy staré umírá a odchází, ale zároveň vzniká zárodek nového.
Všechny plodiny nesklizené z pole do Samhainu náležely duchům přírody. Neměly se sbírat i proto, že podle lidové moudrosti tradice (s výjimkou trnek) byly nedobré anebo dokonce jedovaté. Všechny polní a zahradní práce tak musely být hotovy právě do tohoto dne.
Noc před Samhainem, těchto dvanáct hodin, kdy léto končí, ale zima začíná doopravdy až následujícím dnem, bylo mezičasí, doba neurčitá, věčnost - magická doba, kdy neplatí zákony prostoru[6] a času, kdy minulosti, přítomnost a budoucnost splývaly.
O Samhainu na chvíli vítězí tma nad světlem. V tuto dobu, jen jednou v roce, se prolíná náš svět se světem mrtvých. Jde o jednu ze dvou nocí roku (tou druhou je - v kole času naproti – Beltine), kdy se svět zjevného a skrytého stýkají nejvíce: brány se otevírají a stejně jako o Beltinu je možné vidět leccos, co o jiných nocích ne.
Samhain je nejkřehčím období roku, v němž je snadné pohlédnout do věčnosti a předvídat. Je to přechod mezi starým a novým – léty i světy, kdy jsou jakýkoli předěl a clona mezi nimi jen velmi slabé, pokud na tuto dobu nemizí úplně.
Samhain je oproti Beltinu ale svátkem konce – smrti – a oslavou předků, zatímco Beltine pouze čarovný, radostný a oslavoval nový život a životní sílu, samhain dokončení cyklu času, moudrost stáří a smrt. Zatímco o Beltinu jsou „Bohové na zemi“ a svou radost nacházejí i prostřednictvím rituálu svatby Země a Nebe, o Samhainu je jejich místo v podsvětí - a je to i čas jiných dávných rituálů- královských obětí.
Samhainový večer byl spojen i s pověrami a se strachem z nadpřirozených bytostí (nedoporučovalo se vycházet ven mimo čas strávený o ohňů). Z nich i jindy mezi Kelty panoval strach - anebo posvátná úcta? Obojí nacházelo svůj obraz v běžném životě:pozitivně vírou, že každý, i ten nejběžnější předmět i denní potřeby je svatý – má být posvěcen. Opačně ve strachu, že pokud tomu tak nebude, může být „použit“ opačnými silami.
Spojením mezi nemocí a démony (posedlostí) věnovaly pozornost všechny kultury, Kelty nevyjímaje, v dobách předkřesťanských stejně jako křesťanských:
„Boží štít mě ochrání
Boží vojska mě uhájí
Před zlobou démonů
Před zlými čarami
Před krutým povětřím
Před jedním i mnohými
Kdo strojí úklady
V dáli i nablízku.“
Božstva
Bohyní uctívanou v tento den je Cailleach ( Morrigan, Banba) - jedna z podob velké Bohyně, té, jíž patří období zimy. Bohem její partner Dagda, velký otec, Veleučený - božský válečník a archetyp vůdce, vlastník kotle, z něhož může kmeni poskytnout uzdravení, nové síly, potravu.
Caileach (Spirálová baba, Perinbaba, Matka hor,Stařena)– jedna ze tří (zastřených) tváří Bohyně[8], Velké královny dávající život, ale sklízející i smrt“, personifikace Země v období zimy, určeném k retro a introspekci období klidu.Té, která nám přináší moudrost, poznání, vhled - zjevující se podle pověstí občas u lože velkých králů a hrdinů. Spojovaná nejen se smrtí, ale i znovuzrozením jako tis a jako strážkyně kouzelného kotle (grálu?), v němž vařily kouzelné lektvary, propůjčující hrdinům nadpřirozené vlastnosti.
Caileach doslova znamená ženu zastřenou (s kapucí nebo se závojem na hlavě). Podle pověstí se dokáže z ošklivé stařeny proměnit v překrásnou mladou dívku. Právě ona měla utvářet krajinu Země: hory, kopce, jezera s ostrovy, pevninu, ale i dolmeny a menhiry („kameny jí vypadly ze zástěry"). Váže se ke keltské mateřské bohyni, v jejím aspektu staré, odumírající, a přece sbírající síly k novému životnímu cyklu[9]..
Zvyky
O Samhainu se jako o každém keltském svátku zapalují posvátné ohně, kterých má tentokrát být co nejvíce –proto, aby duše předků mohly navštívit svůj domov a ohřát se u ohně (a nebloudily). Vzdává se jim čest a nabízí se jim pohostinnost. Dveře se nemají zamykat a má být připraveno více židlí.
Oheň Samhainu je ale také ohněm očistným - od starého cyklu, bolestí, trápení, křivd.
Jako o každém svátku, i o Samhainu se ale kolem ohně i tančilo a skákalo přes něj.
Možná až později se vloudil do oslav pověrečný strach a doporučení nevycházet, protože v mezičasí mají velkou moc i bytosti ne zcela dobré ( a opatřovat se na ochranu před nadpřirozenými silami stroužky česneku nebo kořenem blínu).
V tuto noc anebo v některou z pěti dalších nocí se někdy spalovaly figuríny ze slámy a hadrů, které představovaly trápení, smutek a všechny strasti uplynulého roku. Lidé se oblékali do bílého nebo nosili slaměné masky. Loutky představující staré bolesti rituálně pálili v ohních, aby očištění a oproštění od zátěže minulých trápení mohli začít další rok.
Období Samhainu (čas příprav na zimu), je spojené s vyprávěním příběhů zvlášť o nadpřirozených bytostech a s samozřejmě i s věštbami. Jedním ze způsobů věštění spojených s tímto svátkem, bylo vhození označeného kamene do posvátného ohně. Druhý den se z polohy kamenů předpovídal osud jeho majitele. Odlévalo se olovo a jedla jablka a lískové ořechy. Zapalování ohňů a světýlek na cestu bloudícím duším, kterou známe jako svíčky ve vydlabaných dýních, je obrazem starého zvyku , kdy namísto dýní sloužily stejným způsobem vydlabané tuříny.
Se Samhainem byly spojeny i hody – pekla se husa na pelyňku a bylo zvykem porážet dobytek. Jeho maso sloužilo jako pokrm při hostinách, nebo se udilo a jinak upravovalo na zimu. Dalšími ohni, které tak hořely v tuto dobu byly „bone fires – ohně z kostí“, pozůstatků po hodech.
Ráno, po zakokrhání kohouta, kdy nejpozději se již elfové, víly, malí lidé, čarodějnice a další bytosti musely vrátit do svých domovů a světů, se ohně, které se předtím nechaly vyhasnout, zapalovaly od posvátných hranic. Po polích se rozprašoval popel a okolo se nosily zapálené pochodně na ochranu půdy.
Podle některých pramenů byl Samhain rovněž obdobím obětí. Někteří autoři míní, že šlo o symbolické dary - různé rituální předměty i potraviny pokládané na oltář, mohlo jít ale i o lidské oběti – jak napovídají některé nálezy mnohde i z našich keltských oppid. Tím víc však vyniká důležitost pozornosti tomu, k jakým úrovním se v duchu obracíme: to, abychom se snažily dosáhnout nejvyšší možné úrovně, nejčistší světlo, nikoli člověkem mnohdy vtvořené (a živené) nižší entity, pro něž není příznačné světlo, ale stín, touhy a emoce.
Ještě jeden zvláštní rituál však musí být zmíněn právě v souvislosti se Samhainem: lidské oběti. Právě v tuto dobu docházelo nejpravděpodobněji (v souladu s mnoha keltskými příběhy) obvykle k prastarému rituálu oběti krále, jejíž nejvyšší obraz můžeme nalézt v křesťanství.
Jako byliny pro Samhain uvádí Druidský herbář mj. diviznu, dobromysl, dýni, jabloň, lísku, pelyněk, šalvěj, zemědým, dub. Nepřekvapí, že jako kadidlo byl používán v tuto dobu tis. Jabloň a líska i pelyněk jsou nepochybné a objevujíce v mnoha
Připomínání přírodních cyklů a z nich vycházejících svátků a slavností a sjednocení s cykly nám může přinést porozumění moudrosti Země a našich předků i minulosti a tedy i vlastním kořenům v mikro i makroskopickém měřítku. Pokud jim budeme naslouchat, podobně jako se snažíme naslouchat svému tělu, můžeme dosáhnout nejenom většího porozumění ale i klidu.
Svátky, o nichž hovoříme, jsou přirozenými předěly cyklů Země. Tu nám umožňují lépe vnímat a rozumět jejím pohybům a potřebám, a s tím i svému fyzickému tělu a vlastnímu životu a jeho cyklickým kvalitám – a přijímat jejich odlišnost a jejich krásu..
Období Samhainu můžeme využít především k introspekci, práci s odpuštěním a vyčištění vnitřního prostoru. Nejsilněji vybízí právě k vyčištění a nápravě vztahů s předky a prokázání úcty nebo alespoň porozumění všem, od nichž čerpáme svoji sílu a kde hledáme své kořeny. Pozvěme tedy své předky - ať fyzické anebo duchovní (své učitele) - především k ohňům našich srdcí a navažme u nich a v nich očištěná a jasná, trvalá spojení, obnovme sílu – spojení s kořeny.
Ať v tomto samhainovém ohni shoří vše staré a neživotné a do nového roku se z očištěné půdy narodí světlo, které v nás bude svítit o to zářivěji. Ať v jejich světle a teple našich srdcí shoří všechna stará trápení, bolesti a křivdy a ať samhainové ohně zahojí naše zranění. Ať spálí zdi, které jsme si ke své škodě vystavěli, a zničí předsudky a neodpuštění, bránící nám v cestě, radosti i svobodě.
S přáním očisty, dobrého Nového keltského roku, a krásné, byť navenek méně světlem naplněné dny (ať o to více světlo září v našich duších),
MÍSTO SETKÁVÁNÍ
Lenka Marečková
ALBAN ARTHUAN – ZIMNÍ SLUNOVRAT
„Slavnosti zimního slunovratu trvaly dvanáct nocí (dvanáct nocí mezi narozením a Zjevením Páně – tzv. svaté noci, dvanáct nocí nebo svatý čas). Po celých dvanáct „kouřových nocí“ se dům i chlévy vykuřovaly vonnými bylinami, které přinášely blaho – pelyňkem, jalovcem, tomkovicí, jedlovou smolou.“ Wolf- Dieter Storl
V předvečer 20. nebo 21. prosince slavíme zimní slunovrat - Alban Arthuan, Meán Geimhridh, Yule nebo také Midwinter.
Alban Arthuan se překládá jako Artušovo světlo.
Alban Arthuan odpovídá prvnímu srpku nové Luny, početí života, vnitřní zrod nového, dosud neprojeveného světla.
Zimní slunovrat je dnem, kdy temnota, která předtím zvítězila o Samhainu, dospívá ke svému vrcholu (a přináší nejdelší noci a nejkratší dny) a vzápětí slábne a vzdává se světlu. O slunovratové noci v nejhlubší tmě bohyně rodí Slunce – sluneční dítě - nové světlo. Oslavujeme jeho návrat - zvláště nyní tak zapalujeme světla a rozžíháme ohně a oslavy pojíme se symboly znovuzrození.
Noci kolem slunovratu posvátné již v naší nejstarší historii – podle staré víry se při zimním slunovratu Slunce na 12 nocí zastavilo. Nastává „solstutium, doba, kdy se sluneční kolo neotáčí“, zůstává v klidu. Zdánlivé zastavení Slunce trvá právě těchto 12 nocí.
Podle jednoho názoru pochází jméno Artuš, Arktur z Ar Thór, Jasný Pán[11], třináctý v kruhu dvanácti – božský muž. Hvězdně protějšek Siria kralujícího v zimě, zatímco Arkturovi patří letní vláda. Kromě totožnosti s důvodem oslav správnosti výkladu napovídá i rovněž Thorovi (Tórovi, Donarovi) přisouzené vánoční rituální dřevo.
Podle Michaela Vescoliho[12] se noc zimního slunovratu nazývá Noc stříbrných smrků – ilm, a odpovídá samohlásce „a“: Pokud se při meditaci ztišíte a budete samohlásku „a“ chvíli dýchat,jistě pocítíte kvality této hlásky – otevírající srdce, probouzející lásku porozumění a laskavost. Vydechnutí oživlé lásky do světa.
Podle jiného pramene a jinde se tatáž noc označuje jako Noc bílé jedle.
Jakkoli je význam obou stromů odlišný, oba se již v předkřesťanské době jako ty, které v době zimního slunovratu – době narození nového světla, naši předkové (tedy naši keltští předkové :-) zdobili.
Možná s principem duality (i keltským dělením roku na světlou a tmavou polovinu stejně jako dělíme den) souvisí, že v keltském kole času vždy dvě noci ležící naproti sobě spolu nějak tajemně souvisí: podobně jako Samhain a Beltine (dvě noci, kdy se dva světy spolu nejúže stýkají a brány jsou otevřené), tak u obou slunovratů vynikají v obou případech tři dny jim vzdálené jiné noci, spojené pro nás s křesťanstvím, aniž bychom přinejmenším u první z nich tušili cokoli o jejich původních mystériích: noc Narození Páně, tedy 24. prosinec, a noc sv. Jana Křtitele – kdy síla Země je na svém vrcholu, byliny mají nesilnější moc a dějí se mnohé čarovné věci.
Rostliny Albanu Arthuan jsou stále zelené rostliny, odolávající moci koloběhu času, každá z nich ale navíc uctívaná pro další zvláštní moc: cesmína, jmelí, břečťan především. Patří mezi ně ale i již zmíněné smrk a jedle, borovice, jalovec, jasan, benedikt, kadidlo a vavřín vznešený.
Domy se zdobily cesmínou, jmelím i břečťanem, jejichž větvičky se dávaly i jako dary, a chvojím – smrku nebo jedle a borovice. Zdobily se i stromy v okolí domu, zvláštními ozdobami[13], rituálním pečivem, pentlemi zvláště červenými. Výzdobou zelenými rostlinami byl dům připraven sloužit jako útočiště k přijetí přírodních duchů, hledajících útočiště před mrazem tmou.
O jmelí se traduje, že zajišťovalo ochranu domova a lásky - polibek pod jmelím měl přinést věrnost a štěstí po celý rok.
Ve všech keltských jazycích znamená jeho název všelék. Někdo se jmelí obává pro jeho jedovatost, tyto účinky však mají pouze bobule).
Jmelí je rostlina pomáhající např. při léčení i těch nejzatvrzelejších nádorů,epilepsie, plodnosti – a jediná, která upravuje tlak oběma směry a je tedy vhodná i tam, kde jde o problém s kolísavým tlakem.
Sbírat se muselo ovšem předepsaným rituálním způsobem i pro tyto (léčebné) účely: tak, aby se nedotklo země, do bílého šátku, ve vyhrazené době a předepsaným způsobem. I tak ale přípravky ze jmelí fungují, a často tam, kde jiné zcela selžou.
Věšelo se do stájí jako ochrana proti astrálním bytostem a proti blesku.
Cesmína a břečťan zdobily dům po celý rok.
Keltský název cesmíny je „kolenno“. Anglicky Holy (svatý, svatá) – Holly (cesmína), posvátná rostlina druidů. vysazovaná jako ochrana proti duchům, kteří by chtěli škodit (ale zároveň i na čištění vstupní brány: aby mohl „vánoční duch“ vjet dovnitř a požehnat obyvatelům domu – proto se zdobí cesmínou krby).
Cesmína vyrašila z proutku nebo hole Josefa Arimatijského, který zasadil po své daleké pouti v Glastonbury do země, kde se sám usadil.
Břečťan – nebeský žebřík – s kořeny v zemi, obrací se a roste až do nebes. Dožívá se až 400 let a byl tu už před sto milony lety:
„podle svého vhledu se změtí vzdušných příchytných kořenů nazančuje chtonický princip – kořeny přece patří do země! Jinými slovy :pozvedá archaické, prastaré, atavistické vzhůru k světelnému. Rostlina se podobá ovíjejícímu se hadu, je prodchnutá duchem reptilií a tím spojená s Matkou zemí, se zemním drakem.“Jako had hlídá vstup do nadpřirozeného světa před nepovolanými, strážce prahu k mystériím rostliny.[14]
Mezi všechny tyto stále zelené více či méně jedovaté by snadno mohl patřit i tis.
Tis je však nikoli strom znovuzrození nebo věčného života, ale strom smrti a našeho spojení s předky. To jej jistě předurčuje k jinému účelu: jistě nikoli pro nedostatek úcty, kterou k němu Keltové chovali. Ta byla tak velká, že dokonce tisu přiřadila jednu z pěti tajemných nocí: a jedinou, u níž zůstala utajená dokonce i její doba.
O smrku i jedli jsme už hovořili. Smrk je strom zrození, kterému poskytuje ochranu. Jedli se připisuje vznešenost a zvláštní důstojnost. Je dobře si ji vážit i pro léčivou sílu pryskyřice, kterou oplývá. Borovice je považovaná za matku moudrosti, pojí se se skromností, a očištěním. Pro borové louče se jí říkalo také ohnivý strom. Její chvojí má do domu ohnivý přinášet radost a zdraví.
Měsíc, v němž zimní slunovrat slavíme, se nazývá ruis – měsíc černého bezu.
Bezu se připisuje zvláštní magická moc i léčivá síla. V Německu se nazýval strom paní Holle nebo Ellhorn – říká se, že v každém květu sedí víla. „Když svět začal být špatný, ukryly se všechny víly do bezu“[15].
Je uctíván nejen pro svou léčivou sílu a jako strom života a smrti a pro spojení se světem předků, ale také jako vstupní brána bohů a duchů, kteří podle víry národů spojených s přírodou, kteří tu žili v dobách před příchodem křesťanství, jí přicházejí na náš svět, ale i proto, že podle této víry a cítění absorbuje negativní síly a záření, neštěstí a nemoc. Ještě v 18. století před bezem prý sedláci smekali s úctou a nikdo jej bezdůvodně neosekával, natožpak porážel. Neměl se ani vysazovat, protože jeho paní si sama vybírala místo, kde má růst. Pokud musel být ořezán, předcházel úkonu rituál žádosti a obětování.
Božstva Alban Arthuanu
Božstvy uctívanými o Alban Arthuanu jsou Dagda (Velký otec Veleučený Rudý - božský válečník a archetyp vůdce, vlastník kotle, z něhož může kmeni poskytnout uzdravení, nové síly, potravu) a jeho dcera Brighid.
Brighid je někdy označovaná jako Velká bohyně – Matka a Stvořitelka: bohyně, která o slunovratové noci rodí sluneční dítě. Jedním z jejích atributů je oheň (jedním y dalších je bílý býk).
Dagdův nevyčerpatelný kotel v nás posiluje a obnovuje jistotu, že příroda se o nás postará a že nebudeme ani na sklonku zimy trpět.
V předkřesťanské svatyni v Kildare (Cill Dara = chrám dubu) v Irsku až do příchodu křesťanství vždy devět žen udržovalo Brigitin oheň, poté je v křesťanské svatyni nahradily řádové sestry, které tu udržovaly oheň sv. Brigity, jíž náležel stejný atribut, tedy oheň. Podle legendy jí totiž již při narození z hlavy vyrazil plamenný sloup k nebesům. Sestrám pečujícím o oheň prý sesílala mnohá zjevení zjevení týkající se využití léčivých bylin anebo při hledání léčivých pramenů. Oheň v Kildare udržovaly až do rozhodnutí anglického krále Jindřicha VIII. o její likvidaci v důsledku anglické okupace Irska, a jeho sporu s papežem, který vyústil v jeho rozhodnutí o vyvlastňování klášterů.[16]
Brighid byla patronka druidů, bardů a kovářů. Učila kováře tavit a kout kov a jak pečovat o oheň. Zároveň byla oním sloupem ohně – a silou inspirace pro bardy i druidy.
Voda ze studní Brighid – sv. Brigity léčily lepru a neplodnost.
Zvyky Alban Arthuanu
Slavnosti zimního slunovratu trvaly dvanáct nocí a byly známé jako svaté noci nebo svatý čas.
Pro toto období se zdobily domy i chlévy, především stále zelenými rostlinami, o nichž už byla řeč, stromy v okolí domu, a domy i chlévy se vykuřovaly vonnými bylinami, zvláště pelyňkem, jalovcem, tomkovicí a jedlovou smolou, ale i dalšími bylinami pro toto
—————
