REIKI – CESTA DO JEDNOTY

rozdíly východního a západního pojetí

 

„Reiki je všeprostupující síla. proniká všechno, co má schoppnost cítit, i to, co žádný cit nemá. Ačkoli se Reiki ustavičně mění, je stále stejná. U Reiki je vše živé a vše si zaslouží úctu, ať je to kámen v naší zahradě anebo partnerova ruka sevřená v naší.“

 

„Reiki je právo, které máme všichni vrozené.“

 

                                                          Frank Peter Arjava, Ohně Reiki

 

Když si paní Hawayo Takata, Japonka žijící na Hawaji, vymyslela historku o tom, že Mikao Usui byl křesťanský mnich pátrající po způsobu, jakým uzdravoval a léčil Ježíš Kristus (patrně ještě zkrášlenou jejími následovníky fascinovanými novým možným způsobem léčení a probouzení vědomí), měla možná ty nejlepší úmysly. V tu dobu žila Amerika ještě vzpomínkou na Pearl Harbor a patrně žádnou novinku z Japonska by nepřijala.

 

Ale Mikao Usui nebyl křesťan, ani mnich, byl to osvícený obchodník a laický buddhista z Kjóta. Není jediný důvod domnívat se, že je něco pravdy na historkách, kterými byl později opředen: kromě toho, že odešel na posvátnou horu Kurama kde meditoval, a dosáhl satori – bleskového osvícení – anebo alespoň schopnosti léčit pomocí energie, kterou pojmenoval Rei-ki (Rei –světlo, záře, svatost duch, tajemství, a Ki – univerzální energie, příroda), používal jí velmi úspěšně k léčení jiných lidí a zasvěcoval do ní žáky.

 

Stanovil principy – velmi jednoduchá vyjádření rad pro každou duchovní cestu. Zajímavé je, že stejně jako původně starozákonní desatero (podoba zjednodušeného staroegyptského vyznání Maast v Egyptě) – původně ne jako rozkaz, ale jako znak – ten kdo má zasvěcení Reiki a jde její cestou, se pozná právě podle toho, že nevyvolává konflikty a neúčastní se jich, nepodléhá strachu, uvědomuje si důvody k vděčnosti za všechno, čeho se mu na cestě dostává, vlastní činností přispívá k obecnému prospěchu nakolik může, ale na nad svoje možnosti, je laskavý, pozorný, soucitný vůči jiným bytostem. Minimum: nezlobím se, nebojím sen jsem vděčný, pracuji podle svých možností, jsem milý k ostatním.

 

Občas jakoby se na to zapomnělo.

 

Reiki do Anglie a později do Čech přivezla dr. Mari Hall. Po ní Jürgen Klaubert, a později se tedy objevila řada dalších mistrů (pojem „mistr“ v této souvislosti je evropský výdobytek. I titul sensei – učitel v Japonsku náleží jen dnes již zemřelému Mikao Usuimu). Někteří učitelé kladli důraz na Reiki jako na cestu, podobně jako Mari, která byla nejnáročnější učitelkou, která tady kdy byla – cestě s ní trvala minimálně pět až sedm let, součástí bylo něco, čemu bychom dnes snad řekli sebezkušenostní výcvik, práci s čarami, vnitřními osobnostmi, cykkly vývoje, a obrovská spousta další práce včetně vlastní praxe – studie nejméně 100 ošetřených lidí, písemná práce, zkoušky -  a musela si být jistá tím, že jste do této úrovně dozráli. Za 12 let svého působení zasvětila šest mistrů. Oproti tomu se objevila řada dalších, kteří si kladli jedinou podmínku, a to platbu za seminář – a množství dalších, pohybujících se mezi těmito dvěma extrémy. Tento druhý způsob nemá s japonskou cestou pochopitelně už skoro nic společného : na japonské cestě musíte splňovat kritéria i jenom pro postup do druhého stupně – vnímat základní nevyváženosti v těle a umět je identifikovat (byosen) .

 

Když jsem se setkala s Reiki poprvé u Mari Hall, byl to pro mě obrovský zážitek. Reiki je  obrovská, proměňující síla. Tím víc možná právě v této době nabývá na důležitosti tento její aspekt. Každý, kdo prošel iniciací skutečného učitele, vám řekne totéž. Pro mne to kdysi – před více než 14 lety bylo to jako jakoby jste se po dlouhém období vyprahlosti mohli napít z potoka s dobrou a čistou vodou. Japonská cesta je ale šíp vystřelený přímo k cíli. Pramen křišťálové vody, prýštící z hlubin Země přímo ze skály. Průzračný verš, který vyjadřuje vše.

 

Zatímco japonská cesta je stejně tak duchovní praxí jako schopnosti a technikou léčení,  západní – pokud se neomezuje jen na samotné iniciace a základní informaci, nás na tuto praxi teprve připravuje:  pomáhá nám zbavovat se strachu, často se zabývá našimi specifickými problémy -  traumaty - problémy a  soustředí se i na práci s osobností. Není těžké si domyslet, nakolik to souvisí s nešťastným způsobem života, který nám vesměs vnucuje civilizace, kterou jsme vytvořili, a při níž jsme podcenili na dlouhé desítky, stovky a tisíce let  naše spojení s kořeny, se zemí, předky, Bohem (Kosmem), i sami se sebou - a potlačili vlastní zdroje, přirozenou moudrost a vědění – a pokoru. I proto je tak naléhavým tématem současné transformace a našeho života obnova tohoto spojení, moudrosti, posvátnosti.

 

To všechno je přítomné a silné v japonské tradiční cestě. A stejně tak je patrný i společný základ, filosofie a východiska práce tradičních japonských bojových umění.

 

Japonská a západní Reiki se liší v mnoha ohledech. Způsobem a rozsahem iniciací, jejich opakováním za účelem kultivace energie a pročištění meridiánů, vztahem žáků a učitele, který jim musí k dispozici v daleko větším rozsahu, než je obvyklé  na západní cestě, praxí, důležitostí, kterou přikládá symbolům, pozorností věnovanou vlastnímu vývoji.

 

V praxi to znamená, že i symboly jsou jiné, než se předávají hodně pozměněné v západní tradici – ale především jsou považovány za pouhou pomůcku pro začátečníky. Cílem celé cesty je totiž splynutí s touto energií – které budete dřív nebo později prožívat stejně jako samotné spojení s Jednotou (výjimečné na této cestě nejsou ani stavy označované jako samádhi) . Pro to, abyste skutečně mohli poznat, co je Reiki, ať se popsuje a označuje jakkoli, se jí musíte stát – musíte se do ní ponořit tak hluboko, že všechny rozdíly splynou. Teprve potom jste Reiki - a je jedno, jaké zasvěcení máte, u kterého učitele jste se je získali, a čemu z toho porozuměla vaše mysl. Musíte mít ten prožitek jako Mikao Usui, nezastavit se, posilovat svou touhu po Pravdě – Poznání – Jednotě.

 

Symboly, ani jiné pomůcky tady nejsou klíčové -  iniciace, praxe i cesta jsou soustředěné dovnitř, na to, abyste zdroj nalezli v sobě, a neulpívali nebo nehledali pomoc navenek.

 

Iniciace je jako šaktipáta v jiných systémech: při níž se probouzí naše skrytá energie a zdroje, pomáhá nám rozpouštět závoje, které nám brání vidět světlo, nalézt v sobě radost, soucit a lásku - probudit vědomí. Obnovuje spojení se Zdrojem, který označujeme jako Bůh, Kosmos, Jednota, Súnjata.  Je to popostrčení na cestě – může znamenat přelom nebo velký skok anebo prostě jen vykročení na cestu.

 

V rozdílech mezi japonskou Reiki a její podobou tak, jak se rozšířila ze západu, by se dalo pokračovat takřka do nekonečna – je jich opravdu mnoho.

 

Západním způsobem je možné během hodiny zasvětit až třicet lidí. Japonským potřebujete nejméně dva dny, maximální počet účastníků může být dvanáct, optimální polovina. Opakování iniciací se doporučuje opakovat tak často, jak je to možné: traduje se, že každá iniciace čistí meridiány a kultivuje energii. Vzhledem k tomu, že v obou prvních stupních se dělají čtyři iniciace v krátkém sledu za sebou, sami žáci si uvědomují změnu kvality energie které je nejdříve čistí na hrubohmotnější úrovni aby se později projevovala jako stále jemnější a silnější.  Způsob (složení i podoba) iniciací se liší do stejné míry.

 

Učitel musí být svým žákům k dispozici. Každé setkání s ním by měli využít pro opakování iniciace, je-li to možné. Vytvářet tyto příležitosti je povinností učitele. Příspěvek v takovém případě je už dobrovolný.

 

Zatímco západní cesta je poznamenaná obohacením o techniky a zkušenosti nových učitelů, vymizely z ní původní japonské techniky – na řadu z nich se úplně zapomnělo. Začaly vznikat rozšířené systémy Reiki - Tera Mai, Karuna, Neo, Sechim, Hatnamon a další. K původním čtyřem, které se od své podoby  noví učitelé začali připojovat nové symboly. Nové systémy Reiki se začaly nabízet podobně jako nové a ještě novější  a účinnější prášky na prání, odtraňovače skvrn anebo jogurty s ještě většími kousky ovoce. Nakolik jsme zažívali reiki-boom, stali jsme se oběťmi pastí stereotypu. Odvrátili jsme se od síly a odkazu Reiki – zapomněli na její hloubku a světlo – začali hledat náhražky nového zboží – zaplňování nevyléčených a neléčených míst: nové a víceúrovňové energie a itineráře nových symbolů a posilovačů  – podobně jako kdysi zapomněli na vlastní moudrost a důležitost spojení se zemí, jednoduchosti a pokory.

 

Reiki je cesta do Jednoty.  Jak je ale pak  možné, že se s ní stalo to, s čím se můžeme setkávat v její komerční podobě, která se nestydí používat stejné obraty a podbízení jako reklamy na jakékoli zboží, které si můžeme rychle nakoupit a odnést (na chvilku spokojení) z kteréhokoli hypermarketu?

 

Ve východních kulturách není třeba mluvit o pravdivosti a zdůrazňovat ji: je přece tak samozřejmé, že musí být základem jakékoli snahy, pokud má mít nějaký výsledek – jiný než vytvoření zdání anebo vnitřní křeč. Co je to za mír, pokud není opravdový? Jakou cenu má láska, pokud není pravdivá?

 

Jestliže do základů – čehokoli - vložíme i jenom zrnko nepravdy, dříve či později se projeví.

 

Dlouho jsem si neuvědomovala, jak zřejmé je to právě u Reiki: otevírající nám dveře do Kosmu, poznání, do jednoty. Před těmito dveřmi do Jednoty většinou při první iniciaci zůstáváme stát v úžasu. Už málokdy si povšimneme toho, jak rychle se po tomto potěšení pohledem na Jednotu, obrátíme a prcháme opačným směrem: namísto toho, abychom šli dál, shromažďujeme – nakupujeme: další iniciace, další a ještě účinnější symboly, hledáme něco dalšího – novějšího .- silnějšího – necháme si namluvit, že Reiki je plochá nebo dvou – tří úrovňová, zatímco tento nový symbol nebo jiný druh energie nám umožní nové a ještě silnější prožitky anebo rychlejší pokrok – a nevidíme, že jsme se stali otroky svých iluzí, že stále hledáme navenek místo uvnitř, že jestli jsme se na chvíli přiblížili Jednotě, teď od ní prcháme mílovými kroky. A aniž bychom vůbec poznali potenciál a dovolili si ponořit se tak hluboko, abychom mohli poznat sami sebe – podstatu cesty a energie – nakupujeme jen chvíli přinášející uspokojení náhražky. Náhražky ne proto, že by snad samotné tyto systémy byly špatné – jsou jiné, mohou být zavádějící stejně jako v podstatě dobré – ale proto, že přestože nám už někdo ukázal cestu – my místo toho hledáme navenek, shromažďujeme symboly, další pomůcky, nové impulsy, prožitky, které jsou po povrchu….Toto je výsledek. Tohle je největší past západní cesty  Reiki –  stereotyp shromažďování a nákupů a útěků od sebe samých, který jsme tam vložili.

 

Namlouváme si – soudíme - aniž bychom poznali hloubku Reiki – že „nové“ energie jsou lepší. Můžeme mít samozřejmě strach – z vlastních možností, otevřených dveří do vlastního vesmíru, síly, neznámého. Ale v takovém případě – než se obrátíme dovnitř a nepochopíme, že cesta vede skrze naše srdce a naší hlubinu – nezískáme zase nic jiného než dočasná uspokojení, která se časem vytratí.

 

Díky rozšíření se Reiki v U-S.A. a Evropě doputovala přes západ do Japonska, kde se mezitím stala exklusivní možností pro velmi úzký okruh lidí, a do značné míry se na ní zapomnělo. Tím došlo k oživení Reiki v Japonsku. A odsud se dostala už přímou cestou  k nám. Nyní tak máme možnost využít vlastních zkušeností a potřeb, i čistoty původního pramene. Nikdy při tom ale nesmíme zapomínat, že pokud nechceme jenom sami se sebou hrát hry, žít v iluzi a předstírat, musíme se soustředit na to, co je na každé podobné cestě kamenem úhelným: vnitřní opravdovost a pravdivost. A k tomu je třeba v tomto konkrétním případě dodat i rozlišování směru, kudy se vydáváme. V současné době transformace dvojnásob.

 

 

Místo setkávání

Lenka Marečková

Škola Modrý lotos

4. 7. 2010